vylezu někam na střechu
vykouřím zbývající cigarety
zamotá se mi hlava
skočím
a bude hezky

odhodlávám se k čemusi už čtyři měsíce
ale vždycky to jen napíšu
a zase celý smažu
protože mam strach
že už se mnou nechceš mluvit

chci pomoct ostatním
a přitom nedokážu zachránit ani sama sebe
mam z toho strach
protože nevěřim, že to takhle může pokračovat ještě toho půl roku
rozsypu se
ale možná to pak bude jednodušší
možná

přes den se do vždycky dá
všechno
a večer je prostě večer
tma a ticho
a ty falešný instagramy mě nebavěj
falešný úsměvy
falešný barvy
falešný životy
všechno je černobílý
nebo neexistující
nic jinýho

co s tim?