hezkosti

nečekaně volný dny
nečekaně fajn lidi
kola
vyšívání do jedný do rána a koukání na It's kind of a funny story
ranní jóga
a kafe
večerní čaj
a svíčky a světýlka
pizza
čokoládový sušenky, který nějakym zázrakem křupou
třpytky ve stejný tmavě zelený barvě, jako šaty
slunko a jarní dny
přemýšlení nad věcma úplně jinym způsobem

a takový trochu srovnání si věcí v hlavě a děsná úleva

I'm not strong enough to stay away

mam trochu dojem, že se sypu
a nenávidim tyhle zasraný závislosti
kdy to vypadá, že už je to dobrý, že se to dá
a pak se stane něco, ani většinou nevim co
a jsem zas na začátku
já fakt nevim už
bude to dobrý
ale to to proboha nemůže bejt konečně takový, aby mě obě možný varianty neubíjely?
nějaká třetí možnost?
zapomnění?

jsou i fajn věci
mluvení s lidma
lidi cvičící s učitelem uprostřed chodby jógu
ten pocit, když mam po sto letech novej song

zvracim kvůli stresu nebo je v tom něco jinýho?

"Ty jdeš zejtra.."
"Ne."
"Ale vždyť tam máš.."
"Ne."
sakra ne
nikdo neexistuje

strach

vzpomněla jsem si, jak jsme všichni celou noc tancovali, courali venku, pili, smáli se, nechali si pokreslit svítivejma barvama obličeje
nic neni víc, než festival na hradě
šla jsem spát ve čtyři ráno
myla si vlasy, protože mě týpek při pokusu sbalit mě polil pivem
spala jsem s ručníkem na polštáři, ty vlasy byly ještě ráno mokrý
vstávala jsem v půl osmý
a čekalo mě deset hodin ve vlaku a přestupy
nikdy jsem nespala tak málo
ale stejně to byly nejlepší dva dny
•
vzpomněla jsem si, jak jsme stály hodinu venku, objímalas mě a já brečela jak malá holka
posadilas mě na lavičku, uvařila mi čaj a ohřála brambory se smetanou od večeře
•
vzpomněla jsem si, jak jsem s tebou mluvila o méněcennosti
první člověk, se kterym jsem o tom mluvila a k něčemu to bylo
koupily jsme si na benzínce pivo a pak ho pily ve vlaku a mně to přišlo jako hrozný dobrodružství
•
vzpomněla jsem si, jak jsem přijela znovu
mávala jsi na mě ze dveří vlaku, já běžela
objalas mě a já věděla, že to zase bude dobrý

všechno to bylo zatraceně hezký
otázkou je, proč už jsem ti sakra dávno nenapsala?

sto roků samoty a jedna lžíce na boty

sněžilo
já tam stála
koukala do slunka
na tvář mi padaly vločky
zachytávaly se na řasách

stála jsem na vysokym pařezu
kouřila
a bylo to jaksi osvobozující

potřebovala jsem něco vanilkovýho
těžko ten pocit definovat
každopádně jsem upekla čokoládový sušenky
ke kterym piju vanilkový mlíko
a celkem v pohodě, řekla bych

všechno je najednou děsně aesthetic
asi
ranní výlety k doktorce
městem zní kostelní zvony
ještě je šero
a já už jen to, že se od busu vydám na opačnou stranu, vnímám jako dobrodružství
je to změna

nestávalo se mi tak často, že bych ve filmu nebo seriálu našla někoho, kdo by mi připadal tolik jako já
teď je to tak často
a vždycky někdo svym způsobem bezcitnej
kdo se chová jako uplnej vůl
ale vlastně to nemyslí uplně blbě, jen to s lidma neumí
ale víceméně to pak beru tak, že rozhodně nechci bejt taková, jako ten někdo
že až takhle špatnej člověk nejsem
(nojo, člověk ze seriálu, ne realita, ale tak žejo..)

ono je to složitý
všechno je teď o tolik lepší
ale stejně o tom denně přemejšlim
nebo si minimálně vzpomenu
jen bych v tom chtěla najít nějakou.. rovnováhu?
něco neubíjejícího
prostě se už posunout dál
uplně

jde to, pomalu, ale jde
jenom si nejsem jistá, jestli to upínání se k různejm věcem, je v poho
zas na druhou stranu to pomáhá
a ona řekla, že je to super
takže asi..

poslouchám pořád TDG
a prostě do hajzlu
tolik zmatku
ale zároveň radosti

kdo vlastně jsem?

nic mi není?

vypadalo to všechno tak nějak správně
a hlavně spontánně
skočila jsem ze třetího schodu
(hm, ne patra)
obula si venkovní boty
a šla ven jenom v tý obří úžasně teplý mikině
padaly malinký vločky
já tam ve sněhu obcházela dokola kanál a kouřila
se sluchátkama v uších
a byla to strašlivá úleva
skleněný dveře jako zrcadlo
úsměv

a pak bylo najednou všechno skvělý
učitelka fyziky se evidentně něčim sjela
protože jinak si to vysvětlit neumim
debaty o svatebních šatech a že i po třiceti letech má manžela ráda no a že už na to kašlem a šli jsme domu o půl hodiny dřív
a hrozně se s ní všemu smáli
zajímavý, nechápu, miluju

všechno dneska fungovalo
a já z toho mam šílenou radost
a navíc byl ráno krásnej východ slunce
co je víc

metrem a tramvají spěcháme za životem

den Zrní
svetr Zrní
plátěnka Zrní
a třeba Zrní z Madridu je nejvíc
strašně bych někam jela
taková ta umělecká cesta
veganský restaurace, pouliční umělci a noční město
jen musim sehnat někoho dostatečně "neslušnýho"

dneska to bylo jiný
všichni ti lidi
svoboda ani se nepřihlásit na wifinu
až teď mam pocit, že to všechno má smysl
a všechno je to najednou o sobotách

inspirována twitterem jsem si udělala na zítřek jídlo
bude černej čaj
a perníčky
a je to fajn, moc

učení matiky venku
klepala jsem kosu
klepat kosu s matikou je pěkně naprd
ale klepat kosu s matikou a vonnou tyčinkou už neni tak špatný

chce to víc bílejch triček

banánový muffiny ♥

strašně super film

předstírání

zvláštní směsice všeho v hlavě
šílenství v podobě živejch pestrobarevnejch snů
co to znamená?

kdybych tam byla, co bych dělala?
malovala
hrála na kytaru
hodně přemýšlela a hodně spala
upletla si náramek z bavlnek jako vzpomínku
nebo něco uplně jinýho?
já vážně netušim
ale hrozně moc bych to chtěla zkusit
zní to jako svoboda
a klid

třpytky znamenaj něco dobrýho
a banánový muffiny jsou důvod k úsměvu
zase píšu barevně
ale všechno je to jen zkouška

pořád jenom dělám, že něco je
dělám, jako bych tam opravdu byla
dělám, že se ptám ostatních automaticky a nemusim na to pořád myslet
dělám, že ty prášky jsou uplně jiný prášky
že jizvy jsou mnohem zajímavější jizvy
že jsem někde uplně jinde
v jinym světě
a mam z toho už strach

bláznivosti

když jsem byla malá, představovala jsem si, že jsem někdo jiný
asi jako my všichni
teď to dělám zase
ale ne proto, že bych chtěla být někdo jiný
zaměstnává mi to hlavu

můžu dělat, že to nejsou jen nudný tři stehy
ale něco zajímavějšího
že se s tou bolestí dá něco udělat
že ty prášky jsou vicodin a že je to hrozně cool
že znám spoustu těch doktorskejch keců

a jakože znám a je to weird
ale baví mě to
akorát mam pocit, že mi začíná hrabat

a jak říkám
dlouhodobě nemožný a škodlivý
ale na nějakou chvíli fakt fajn

můžu taky po nocích koukat na televizi a pít martini?

to fakt chceš

koupim si obří pomelo
a budu ho jíst tři dny
a nic jinýho
sice na bolest hlavy nepomáhá
ale je to přece pomelo
dá se současně tančit a loupat pomelo?

člověk má na někoho najednou uplně jinej pohled, když objeví jeho blog a..

na nehtech mam zase vesmír
a v hlavě třpytky
místo mozku, že ano
rockový tričko
žlutý sluchátka
teplý ponožky do venkovních bot
oranžový silonky
a je šílenství jako vlak

tak si mě vem

křičím
a nikdo neposlouchá
nebo spíš nechce slyšet

není to o tom, kdy si člověk na někoho vzpomene
ale o tom, kdy je příliš slabej na rozumný chování
nebo příliš zlomenej

noci plný živejch pestrobarevnejch snů
nebo bezesný
nevím, co mě děsí víc

zeptal ses na věci, na který se nemůžeš ptát
ty mají být jasný
možná ne pro všechny
promiň

hledám někoho, jako kdosi, nebo někoho, jako já?
těžko to rozlišit v některých věcech

cejtim se jako zdrogovaná malá loutka
přes den nedělám absolutně nic
a pak žiju v noci
jak se z toho dostat?

a možná je to fajn

je to fajn fajn fajn

neexistuješ?
zvykla jsem si chodit spát okolo půl jedný
zatim to funguje
ale nežiju svuj život
nějakej imaginární svět
dlouhodobě nefunkční a naprosto neprospěšný
ale do příštího pátku by to fungovat mohlo
pak to bude dobrý

zabíjí mě, že to nemůžu
i když to vlastně chci jen z osamění
a možná trošku ze soucitu
a taky že je strašně moc fajn
ale nesmim
co už

moje hlava už asi ani neexistuje
střídaj se závislosti
který občas někdo pochopí, mihne se tu a pak uteče
největší zmatek, co kdy byl
a ve chvílích slabosti dělám šílenosti

šla bych běhat
jako placebo dobrý
•
je to jako mít na rtech vesmír
chci s tebou tančit a pak pít

what's in your head?

je osvobozující, napsat všechny ty věci do deníku
tak jak byly
do detailu
se jménama
protože tam si to nikdo nepřečte

šel se mnou ven ve dvě ráno
a já prostě nevim, znamená to pro mě hodně
a přijde mi, že i on to tak viděl
nevim, co všechno se stalo
ani jak se to stalo
jen mě bolí, že nemůžu nic dělat, protože kdybych to zkusila ještě jednou, zničilo by se to definitivně
a to nechci
na to ho moc miluju

napadlo tě někdy, že ani já ti neříkala všechno?

první leden

vypila jsem moc vína
dívaly jsme se na film, zdobily při tom chlebíčky
oni hráli vedle tradičně deskovku
chodila jsem jim krást víno
a jeho úsměv

měla jsem ve vlasech třpytky
pak je tam nasypala i jim dvěma
a byly jsme třpytkový víly
svět byl správnej

zvláštnosti a zmatení
vlhké cigarety
a dětské šampáňo
měsíc byl obrovskej a všude kolem blikaly ohňostroje

chtělo se mi běhat
pořád
bylo vcelku teplo
byly asi dvě ráno
a on se mnou ochotně šel
vlastně jsme nejdřiv ani neběželi
jen jsme pořád šli a šli a mluvili
a otočili to tak na půli cesty do Rájce
"Hele támhle je strom. Ty ho sice nevidíš, ale to neni důležitý, já vim kterej myslim. Tam se otočíme jakoby nic a pujdeme zpátky, jo?"
vim že jsem běžela
a on se mnou
až zas někdy budu chtít ve dvě ráno v zimě běhat po venku jen ve svetru a šále, tak mě radši svažte
"Já vim, že je mi asi zima, ale necejtim to. Může bejt pak člověk nemocnej, když necejtí, že je mu kosa?"
potkali jsme uprostřed lesa na silnici nějaký dva lidi, vypadali, že jsou na tom podobně jako my
sranda

vrátili jsme se
světlo a teplo
zpívali jsme, hráli na kytaru
ležela jsem na dvou židlích se zavřenejma očima, zpívala a držela ho pod stolem za ruku

proč musí mít všechno následky?
já bych prostě jen chtěla zkoušet lidi držet za ruce, líbat, objímat..
jen tak, jaký by to bylo
aby to pak nemuselo mít následky, kdybych zjistila, že tohle nechci

ale tohle se mi líbilo, moc
stejnak skončim v pekle ale

káva, že ano