sobota 20. ledna 2018

sto roků samoty a jedna lžíce na boty

sněžilo
já tam stála
koukala do slunka
na tvář mi padaly vločky
zachytávaly se na řasách

stála jsem na vysokym pařezu
kouřila
a bylo to jaksi osvobozující

potřebovala jsem něco vanilkovýho
těžko ten pocit definovat
každopádně jsem upekla čokoládový sušenky
ke kterym piju vanilkový mlíko
a celkem v pohodě, řekla bych

všechno je najednou děsně aesthetic
asi
ranní výlety k doktorce
městem zní kostelní zvony
ještě je šero
a já už jen to, že se od busu vydám na opačnou stranu, vnímám jako dobrodružství
je to změna

nestávalo se mi tak často, že bych ve filmu nebo seriálu našla někoho, kdo by mi připadal tolik jako já
teď je to tak často
a vždycky někdo svym způsobem bezcitnej
kdo se chová jako uplnej vůl
ale vlastně to nemyslí uplně blbě, jen to s lidma neumí
ale víceméně to pak beru tak, že rozhodně nechci bejt taková, jako ten někdo
že až takhle špatnej člověk nejsem
(nojo, člověk ze seriálu, ne realita, ale tak žejo..)

ono je to složitý
všechno je teď o tolik lepší
ale stejně o tom denně přemejšlim
nebo si minimálně vzpomenu
jen bych v tom chtěla najít nějakou.. rovnováhu?
něco neubíjejícího
prostě se už posunout dál
uplně

jde to, pomalu, ale jde
jenom si nejsem jistá, jestli to upínání se k různejm věcem, je v poho
zas na druhou stranu to pomáhá
a ona řekla, že je to super
takže asi..

poslouchám pořád TDG
a prostě do hajzlu
tolik zmatku
ale zároveň radosti

kdo vlastně jsem?



Žádné komentáře:

Okomentovat