pátek 11. srpna 2017

poetično

skepticky jsem pozorovala blížící se šedivé mraky z jihovýchodu
hlásili déšť

zapálila jsem si oheň, rozložila deku
ze stromu v rohu zahrady jsem utrhla přezrálé jablko a rozhodla se, že si ho upeču
mátový čaj z čerstvé máty, knížka, oheň a upečené jablko k večeři




asi po hodině jsem se rozhodla, že si zajdu dolů do města pro citronové pivo
byl to úplně jiný pocit, jít odsud a zase se vrátit sem
a ne domů
a nebylo to kvůli tomu, že domů by to bylo dál
přišlo mi to jako děsný dobrodrůžo

narozeninová náplast

vrátila jsem se, znovu rozdělala oheň
a jen jsem seděla, pila pivo a četla si
vedle v ohradě se pásly ovce
tolik klidu


začalo se stmívat, oheň vyhasínal
vyčistila jsem si zuby s hrníčkem vody v ruce
protože tu neteče voda, je potřeba sem vždycky nějakou přinýst
ale to se mi líbí
pochodovala jsem s kartáčkem v puse zahradou, nohy si umyla večerní rosou
v dálce na kopci slabě svítil vysílač
chvíli jsem si ještě při svíčce uvnitř četla, ale brzo jsem šla spát




v noci párkrát pršelo
moc jsem toho nenaspala
štve mě můj strach ze tmy a z lidí, který mě stejně nikdy nepřijdou přepadnout
bez toho strachu by to mohlo být o tolik hezčí
jenže tma je holt tma

probudila jsem se brzo
ještě před šestou
nebe je zatažený
bílý
město se pomalu probouzí
fascinují mě žlutá světla vycházející z oken vzdálených paneláků
i lidé se pomalu probouzí
mohl to být překrásný východ slunce, nebýt toho nebe
ale takhle je to alespoň poetičtější
z dálky jsou slyšet auta
zvuky města
deset minut před půlou se dole za hlasitého houkání prožene přes železniční přejezd vlak
slyším cinkání spouštějících se závor
slyším i rozhlas z hlavního nádraží, které je dosti daleko
vážení cestující, na nástupišti číslo tři vpravo, kolej druhá, nastupujte do osobního vlaku číslo..

vstala jsem, roztáhla záclonky
odemkla dveře
zapálila svíčku v lucerničce, uvařila si kávu
vzala si na sebe máminu starou sekáčovou flanelku
je trochu zima
usrkávala jsem horkou sladkou kávu a četla si



nakonec jsem se rozhodla, že se chci vykoupat
bylo sedm, zataženo, krápalo
já si oblékla plavky, vzala šátek místo ručníku
a šla jsem dolů k řece
hezká tůň, voda trochu špinavá od nočního deště
plavala jsem a překvapivě mi ani nebyla zima
bylo mi krásně
cítila jsem se tak svobodná
jak málo k tomu stačí


cestou zpátky k chatce začalo pršet
běžela jsem do kopce bosa mokrou trávou
oblékla jsem se, konečně svetr
natrhala jsem si mátu, uvařila čaj
s knížkou si sedla na rohožku, pila čaj, snídala ananasový jogurt a otevřenými dveřmi pozorovala sílící déšť
vydržela bych takhle sedět hodiny a jen dýchat vůni mokré hlíny

psala jsem do deníku a poslouchala Zrní
protože to se sem TAK hodí
klid a mír a ticho
svoboda

natrhala jsem si do pytlíčku levanduli
položím si ho do skříně s oblečením
aby mi vonělo po levanduli, jako tomu klukovi z knížky


žiju ze dne na den
nepřemýšlím co zítra
nepřemýšlím ani co dneska
nechci to vědět
jsem pak chvílema šťastná

Žádné komentáře:

Okomentovat