středa 5. července 2017

vzpomínky na všechno

mam tolik moc námětů na články
na krátký články
ale taky chci, aby to nějak všechno dávalo smysl

stále dokola si prohlížím fotky a s úsměvem vzpomínám

cítili jsme se jako rebelové, když jsme potají půl hodiny místo práce tančili
holky z Mexika nás učily salsu
a když jsme to pak večer tančili všichni v kuchyni
https://www.youtube.com/watch?v=kMNPv_HXffQ

když jsme poslouchali český písničky
ten den, kdy jsem já vařila
strávila jsem celej den v kuchyni a vařila pro 18 lidí
nejlepší dýňová polívka s kokosovym mlíkem, osmažila jsem krutonky a opražila slunečnicový semínka se solí
moje první bramboráky
spousta salátu s ořechama a semínkama a zálivkou
byla jsem na sebe neskutečně pyšná a celej večer se křenila
a všichni byli tak nadšený
... ještě tři dny potom





když jsme s ní celý znuděný a unavený vozily hlínu
a nenáviděly ty dva
házely na sebe zoufalý pohledy
a pak přišel S,, že můžeme jít pomáhat s taškama na střechu
vim naprosto jistě, že nikdo nikdy nebyl tak šťastnej jako my, když měl jít nosit tašky
ten úsměv a jiskřičky v očích, naděje, štěstí
takže jsme pracovaly tam kde on
já byla šťastná, že nemusim pracovat s těma dvěma a můžu se dívat na něj
a ona byla šťastná, že já jsem šťastná



vždycky měl na sobě košili
bydlel sám a pral si sám a prostě
vždycky měl čistou vyžehlenou košili
nebyl sám
ale na něm to bylo neskutečně krásný
miluju

nádherná byla ta poslední noc
na hradě byl fesťák a my ho měli zadara
tolik božích lidí, narosto skvělá kapela
třpytky a svítíci barvy na obličeji
střídavě jsem tančila, střídavě mě někdo objímal, protože jsem brečela, že už odjel
ale pak se to zlepšilo a jen jsme tančili
ona, vysoká, hubená, tančila neskutečně
bylo mi tak krásně
i když trochu smutno
šla jsem spát ve čtyři a vstávala v osm
lepší zakončení jsme si snad ani nemohli přát






"Karo.."
objala jsem ho a brečela
"Hlavní nádraže"
brečela jsem a přitom se smála
vždycky věděl, co říct

když jsem jednou večer sledovala západ slunce
seděla jsem na hradbách
on seděl na schodech dvacet metrů za mnou
a tvářili jsme, že o sobě nevíme
později jsem hrála v kapli na klavír
a on seděl venku a poslouchal
všechno mělo nádech do oranžova od zapadajícího slunce




Žádné komentáře:

Okomentovat