Tolik radosti, že to ani nelze popsat
Dokázala bych s nim v lese takhle courat do nekonečna
Přes moji zahradní architekturu jsme se dostali až k Hieronymu Boshovi
Když mluvil, jako by mi mluvil z duše
"Kdybys mohla dělat uplně cokoli, co bys chtěla dělat?"
Umřela jsem radostí, že ho něco takovýho vůbec zajímá
"Chtěla bych malovat.. Malovat, občas kouřit a pít kafe a courat po venku a pěstovat kytky.. A taky pít černej čaj, je víc uměleckej.."
"Představ si, vzít si na tejden volno od školy a prostě moct jen tvořit, malovat, kreslit.."
Můj naprosto nejvíc nadšený zasněný pohled
"Pane bože, jo!"
"Tvuj deník vypadá jako nějakej punkovej zpěvník, má krásnej obal.."
Řekla kamarádka
Tady je nejvíc vidět rozdíl mezi těma nudnejma lidma ze školy a mezi mými přáteli umělci
S nikym se tu nebavim, protože tu nikdo neni zajmavej, nikdo za to nestojí
Možná kromě mé zrzavé kamarádky, která možná bude kamarádka a možná ne
Ale on někdo takovej prostě fakt existuje
Tenhle rozhovor s ním rozhodl absolutně všechno
Mam sílu žít, neskutečnej to pocit, když se mu líbej přesně tytéž věci, když má rád ty maličkosti
Jako nápis na mém deníku, vystřižený z novin: Koupit si na aukci umění velké plátno, nebo si ho namalovat sám.
"Tyjo, to je přesně ono, to se mi líbí"
"Jo.."
Dokážu si představit, jak mi celou dobu musely svítit oči
Všichni to viděli
Všichni viděli, jak jsem se usmívala štěstím
Protože já už vím, co chci :3
Žádné komentáře:
Okomentovat